Stránky modrého koně

Shrnutí: Jak asi vypadal život některých hrdinů Války o Prsten na samém počátku Čtvrtého věku? Víme, že mnozí z nich se usadili, oženili, založili rodiny. A co bylo potom?

Postavy: král Elessar (Aragorn), král Éomer, kníže Faramir, paní Arwen, Éowyn a Lothíriel
Období: přelom Třetího a Čtvrtého věku
Počet kapitol: 1
Stav: dokončeno
Rating: T
Slash: ne
Žánr: humor, psychologické
Poznámka: Tentokrát se opravdu necítím být autorem, jen pokorným kompilátorem Mistrova díla.

​

​

​

Dodatek k Dodatku A

​

Toto je dodatek k dodatku A, Letopisům králů a vládců, zapsaný na samém počátku Čtvrtého věku a nalezený náhodně po jarní povodni a následném úklidu ve Velkých Pelouších jako samostatný spisek, patrně omylem vložený do jednoho z opisů Vladykovy knihy z Minas Tirith, jež byla přesným opisem původní Červené knihy Západní marky, líčící Válku o Prsten. S určitostí o něm můžeme povědět pouze tolik, že z podstaty příběhu samého nás nic, ale zhola nic, neopravňuje domnívat se, že uvedený dodatek byl pořízen na žádost krále Elessara nebo že jej snad o něco později zapsal Barahir*, syn Správce Faramira, jak se dosti dlouho mylně předpokládalo.
 

* Některé méně spolehlivé mladší prameny sice udávají, že syn gondorského Správce Faramira nosil jméno Elboron a Barahir byl až jeho vnukem, my se však z úcty k původní Červené knize Periannath a jejímu do všech detailů přesnému opisu, Vladykově knize z Minas Tirith, přidržujeme údajů zde zapsaných v dobré víře v jejich spolehlivost a pravdivost.
 

V posledním roce Třetího věku navštívil Faramir, Správce Gondoru a kníže ithilienský, svého švagra, rohanského krále Éomera, s nímž se spřátelil ve Válce o Prsten, a jeho mladou manželku Lothíriel, svou blízkou příbuznou, pocházející z přímořských údolí rozsáhlého kraje belfalaského, jemuž od časů krále Castamira vládla vznešená a hrdá knížata na hradě v Dol Amrothu.

Éomer mu vyšel vstříc na dlážděnou plošinu před Zlatou síní a vzápětí již zazvučely v hradišti trubky a zdola z plání jim odpovídalo mnoho jiných. Zanedlouho bylo v rozlehlých větrem ošlehaných zdech a branách Edorasu slyšet halas, postupující od vnějšího valu vzhůru širokou cestou, která se chvílemi vinula nahoru a chvílemi stoupala po krátkých, dobře postavených schodištích. Znělo pozdravné volání a ozývala se jména knížete z Ithilienu, rohanského krále i vzácné paní Lothíriel, zářící v nekonečné zeleni rohanských niv jako třpytivý drahokam, vylovený z mořského dna.

Slunce se zvolna sklánělo k západu a svítilo přijíždějícím do očí. Nízko nad obzorem se po obou stranách Edorasu rudě blyštěla ramena hor. Řeka v dálce se zatřpytila jako mihotavé sklo, vlnivé rohanské pláně se na krátkou chvíli zalily zlatým oparem a zářící střecha Meduseldu zaplanula rudým ohněm. To byla hodina, v níž se oba přátelé opět setkali. Okolo nich se shromáždili Rohirové, Jezdci z Marky, i stateční Ithilienští, radost překonala veškerou únavu a oni se v dloužících stínech hasnoucího dne objali ne jako knížata nebo králové, ale jako bratři, jimiž ve svých srdcích už dávno byli.

„Buď zdráv, Pane Marky!“ pozdravil Faramir a z nejvyššího stupně Meduseldu na okamžik upřel své jasné oči k západu, kde měkce povstaly poslední stíny a natáhly dlouhé paže k východu, aby se odcházející slunce ještě naposledy mohlo dotknout vrcholků vzdálených hor.

„Vítej, bratře,“ zvolal Éomer. „Toto je šťastná hodina; vždyť v ní po dlouhých měsících konečně znovu potkávám přítele. Jaké novinky přinášíš z Ithilienu a jaké zprávy od krále Elessara? Ale je pozdě a ty i tví muži jste jistě po cestě unaveni. Nepůjdeme dovnitř?“ A s jednou rukou zlehka spočívající na jeho rameni vedl Faramira do veliké síně, dlouhé a široké, plné stínů a polosvětel, kolem příjemně hřejícího ohně z polen hořících na dlouhém ohništi uprostřed. „Přijeli jste zrovna včas, abyste s námi zasedli k večerní tabuli,“ usmál se Éomer, když s knížetem po pravici zaujal své místo pod starobylými praporci Eorlova rodu.

Muži z Faramirovy družiny i Jezdci z Marky s chutí popíjeli chladné a vonné bledě žluté víno i nahořklé rohanské pivo, jedli chléb a pečené maso s bylinkovou nádivkou, dobrý uzený sýr a sušené ovoce. Po chvíli se jim víno rozběhlo žilami a unavenými údy, v srdcích pocítili úlevu a veselí a jejich hovor se stal živějším. Vždyť mnozí zde nalezli bývalé druhy, s nimiž kdysi bok po boku stáli na Pellenorských polích, na pahorcích Cormallenu i leckde jinde proti moci Temného pána, sídlícího v Mordoru.

Kníže Faramir zpočátku mluvil jen o poslání, s nímž před několika dny odjel od krále Elessara, přinášel novinky z Ithilienu, proměňujícího se opět v líbeznou zahradu Gondoru, vyprávěl o slunných stráních Dol Amrothu i o obchodních lodích, brázdících štíhlými příděmi pěnivé vody Jižního moře.

Teprve když oheň ve velké síni téměř pohasl, mohutná polena se rozpadla v řeřavějící uhlíky a muži obou zemí jen posedávali nebo zvolna přecházeli síní a hovořili tlumenými hlasy, Éomer pozvedl hlavu, obrátil se ke knížeti a v oku mu zablesklo.

„Celou dobu hovoříš jako někdo, kdo svědomitě plní poslání od svého krále. Od mé sestry, paní Éowyn Ithilienské, mi však nepřinášíš žádný vzkaz? Což v tvé rodné zemi, mezi prameny zprudka pádících říček a na kvetoucích loukách pod zelenými stromy, nadobro zapomněla na divoký cval rohanských koní, na rozlehlé pláně vlnící se vysokou travou, zapomněla na bělostné vrcholky Ered Nimrais, na celý Eorlův rod – i na mne?“ zeptal se s mírnou výčitkou. Vzápětí se však do jeho hlasu vkradlo znepokojení. „Nebo snad přicházíš jako ten, jehož srdce i mysl tíží nějaká bolestná starost, s níž se mi váháš svěřit? Trápí snad Éowyn stará morgulská rána a ona leží v horečkách jako ve dnech svého zranění a její mysl i duch se znovu propadají do temné noci?“

„Ani to ani ono,“ promluvil Faramir pomalu a tiše, se zvláštním úsměvem. „Paní Éowyn netrápí žádný neduh, který by potřeboval vyhojit, vzkazuje ti svůj pozdrav a ujišťuje tě o své sesterské lásce. Je tu však něco jiného. Nezdálo se mi ale, že by bylo dobré mluvit o takových věcech otevřeně před mnoha lidmi, přestože mě ta novina naplňuje vděčností a radostným očekáváním.“

Éomerovy oči se rozšířily úžasem. „Jako většina mužů, zasažených vznešeným duchem Númenoru, máš i ty dar promlouvat obratně, ale téměř v hádankách,“ poznamenal. Pak se však dlouze a vesele rozesmál jako někdo, kdo po nekonečných dnech strávených v temnotě konečně zahlédl sluneční paprsek. „Přesto jsem z toho, co jsi pověděl, i z toho, co jsi zamlčel, ledacos uhodl. A mířím-li svým vysvětlením správně, pak se stalo něco mnohem lepšího, než v co jsem ve svých obavách doufal. Mluvím pravdu, když řeknu, že paní Éowyn se chystá dát Ithilienu dědice?“

Faramir s mírným ruměncem, stoupajícím mu do jinak hrdé a velitelské tváře, přisvědčil. Bylo příjemné pohlížet na toho mladého vážného muže, jehož slova se vždy zdála tak moudrá a uměřená, jak se utápí v nepředstíraných rozpacích.

„Přesto mám dojem,“ podotkl Éomer, jehož oči často dokázaly bystře nahlížet pod povrch věcí, „že tě cosi znepokojuje. Navykl jsem si považovat tě za svého bratra, neotevřeš mi svou mysl jasněji?“

Faramir okamžik stál v zamyšlení, ale pak se podvolil touze po pomoci a radě, touze svěřit někomu blízkému všechno, co měl na srdci. Mluvil tiše s pohledem upřeným do šedivějících uhlíků a jediný Éomer slyšel, co mu říká.

„Miluji paní Éowyn a kdyby v očích ostatních lidí takové počínání nevyhlíželo jako pošetilost, rád bych vzal onen jižanský šíp, který mě kdysi před Rammas Echor zranil, nechal jej pokrýt zlatem a choval ve své pokladnici jako nejvzácnější klenot za to, že mě s ní svedl dohromady. Ale nový život, který v sobě Éowyn nosí, na ni působí jako jakési podivné kouzlo. Často se teď, zahleděná do sebe, toulává neznámými krajinami, kam ji nemohu následovat. Rád bych pochopil, co chová ve svém srdci a v mysli, ale zůstává pro mne nepřístupná a vzdálená jako zasněžená hora za ranního úsvitu.“ Faramir potřásl hlavou a vzdychl.

„Rozumím,“ zamumlal Éomer nezřetelně. „Rozumím ti víc, než si myslíš,“ dodal, když zachytil výraz jeho očí, a hlas mu poklesl téměř v šepot. „Nakolik jsem se v té věci dokázal poučit, zdá se mi, že v některých záležitostech projevují všechny ženy téměř stejné sklony. Včetně paní Lothíriel. A muži, kteří je milují a ctí, téměř shodnou míru nepochopení. Jsou-li ale myšlenky vskutku to jediné, co s tebou paní Éowyn odmítá sdílet, nazývám tě šťastným mužem, Faramire z Ithilienu. Věř, že osud, provázející krále Rohirů, je mnohem žalostnější.“ Éomer při těch slovech mírně nachýlil hlavu a jakoby při vzpomínce se hořce zasmál.

Kníže na něj pohlédl s obnoveným zájmem. 

„Nerad bych působil jako hlupák, jehož mysl přetéká nevděkem,“ pokračoval Éomer, „vždyť i já očekávám příchod rohanského dědice s nadějí, ale nebudu tě klamat. Tvůj příjezd mě naplnil dvojnásobnou radostí, když jsem se dozvěděl, že mě náš pán Elessar v nutné záležitosti na nějaký čas povolává k sobě do Gondoru.“

Faramirovou přísnou tváří přelétl stín nesouhlasu. „Nic takového nejsem oprávněn královým jménem žádat! Pouze jsem ti jako gondorský Správce přivezl potvrzené listiny týkající se Eorlovy přísahy, kterou jsi králi Elessarovi před nějakým časem z vlastní vůle znovu složil.“

„A věrně naplním, kdykoli bude třeba,“ odvětil rohanský král pokojně. „I když jsme s mnoha národy, zlákanými mocí Temného pána, uzavřeli mír, zlo na Východě nikdy zcela neusnulo a hordy skřetů dosud volně chodí po mnoha krajinách naší říše.“

„Dovol, milý švagře, abych ti připomněl, že už nejmémě dva roky tomu tak není!“ vydechl Faramir ostře. Šedivé oči mu přitom zablýskly. „Přesto mě vyzýváš, abych ve tvém zájmu přede všemi lhal?“

Éomerova tvář se na okamžik hrozivě proměnila: „Žádám jen o možnost odjet na pár týdnů z domu!“ zasykl. „Copak to nechápeš?“

„Chápu. Pouze mi není po vůli neříkat pravdu.“

„Nezbývá mi než věřit, že to do zítřejšího dne překonáš. Vydávám všanc sebe a možná i své rodinné štěstí v důvěře ve tvou spolehlivost, drahý švagře,“ pousmál se už zase Éomer. „Nezklam mě. Krom toho bych opravdu rád znovu uviděl svou sestru. Nyní ukončeme náš rozhovor, protože svítání na sebe nedá dlouho čekat a zítřejší nároky budou tvrdší. Ale jak se říká u našich příbuzných na jihu: I krátký spánek nad ránem je lepší, než an andavë lomë pilinessë mi tellë,“ dokončil v eldarském jazyce, jímž se dosud běžně hovořilo v některých krajinách Faramirovy domoviny, třebaže oproti původnímu elfskému jazyku v mírně pozměněné podobě.

Faramir se musel usmát. „Přinejmenším v tom mezi námi neleží žádná pochybnost,“ podotkl.

*

„Tvá návštěva mi přináší radost i bolest zároveň,“ promluvila paní Lothíriel jasným hlasem, když k ní kníže zrána zašel, aby jí přednesl své poselství. „Radost, že mohu znovu spatřit tvář drahého příbuzného a připomenout si dny dětství a společných her ve stínu majestátní Mindoluiny. Bývala strážkyní mnoha našich tajemství a snů, které teprve dospělý věk dokáže přijmout se shovívavým úsměvem. Když tě vidím, mám dojem jako bych ve tváři opět ucítila laskavý vánek našeho Jižního moře. Přinesl jsi mi však i nemalý zármutek, když žádáš, aby Pán Éomer v tento čas opustil Edoras i mne.“

Při těch slovech Faramir sklopil oči a mlčel.

„Běda mi,“ povzdechla rohanská paní, „vždyť teprve nyní plně spatřuji svůj úděl. Neprovdala jsem se za toho, kdo v pokoji obdělává sad a osévá půdu, zděděnou po předcích, ale za krále lidí, třímajícího meč. Je trpkým osudem královny, aby za každý den, který mine do šťastného návratu, přetrpěla rok. Jeďte tedy, je-li taková doba a potřeba. A navraťte se nezraněni, s dobrými zprávami a pokojnou myslí. Kéž jasné světlo svítí vašim krokům na cestu.“

S těmi slovy se spolu rozloučili.
 

*

Král Elessar je přivítal s velkou radostí, chvílemi to dokonce vypadalo jako by se mu při pohledu na staré přátele svalila z hrudi tíha jakési obrovské skály a v očích mu zasvitlo dychtivé světlo.

„Na severu v Arnoru se také dosud skrývá nejedno zlo,“ prohlásil s vážnou tváří a velmi významně přitom ztišil hlas.

Éomer se nechápavě rozhlédl po velikém sálu, osvětleném hlubokými okny v širokých bočních lodích za řadami vysokých sloupů podpírajících strop. V dlouhé důstojné síni nebylo vidět žádné závěsy, nic z látky nebo ze dřeva. Mezi sloupy však stála mlčenlivá družina soch tesaných ze studeného kamene. To byli také jediní svědkové jejich rozhovoru.

Gondorský král zachytil jeho pohled a jakoby v odpověď na nevyslovenou otázku mírně pokrčil rameny. „Paní Arwen, eldarská Večernice a má vzácná královna, poslední dobou velmi špatně snáší jakýkoli hluk.“ Jeho hlas obezřetně poklesl téměř v šepot. „Pán Elrond mě sice ujišťuje (a já věru nemám důvod jeho učenosti nedůvěřovat), že jakmile její hodina dojde šťastného naplnění a ona bude moci konečně přivinout k srdci naše dítě, mnohé nesnáze samy pominou, tedy – víceméně –“

Rohanský král s ithilienským knížetem spolu vyměnili krátký pohled naplněný hlubokým porozuměním.

„Pokud jde o nepřátele Gondoru a služebníky Temného pána,“ pronesl Faramir uvážlivě po chvíli ticha, „jeví se mi, že jsem prve v Edorasu soudil v chvatu a příliš ukvapeně. Jak nás ale mnohé příběhy poučují, spěch bývá jen zřídka přítelem moudrého rozhodování. Teď však začínám mnohé věci vidět jasněji. A i když spíše než nenávist pociťuji lítost nad těmi, kdo byli Sauronovou mocí podvedeni a zotročeni, nemohu déle přehlížet nebezpečí, které dosud na mnoha místech říši hrozí. Co tedy přikazuje král?“

Elessar se opatrně pousmál. „Vám, přátelé, nechci rozkazovat, pouze žádám. Vyjeďte se mnou ještě jednou, na Východ a na Sever, dokončit, co jsme společně započali. – Věřte, mé srdce se rmoutí, když vás musím tak záhy brát z náruče těch, které milujete, ale žádný z nás není tolik svoboden, aby jednal jen tak, jak sám chce.“ Zatímco mluvil, jeho zrak znovu spočinul na vážné tváři knížete Faramira. „Slyšel jsem, že ithilienské lesy okolo Henneth Annûn v sobě dodnes chovají mnoho z původní krásy země, než se jí dotkla Sauronova zlá ruka, mající pouze moc ničit a kazit vše ušlechtilé a čisté.“

Faramir si v duchu připomněl obraz ztýraných a vypálených lesů kdysi nejkrásnějšího koutu Středozemě a prsty se mu samy sevřely na jílci meče. „Žel, ani Ithilien nezůstal zcela ušetřen zloby Temného pána. Rány, které mu způsobila válka, jsou dosud příliš čerstvé, potrvá nejméně jeden lidský život, než znovu rozkvete jako vzácná zahrada pod pečující rukou zahradníka.“

„Gondorský král na Ithilien nezapomene, stejně jako na udatnou paži statečného Rohanu.“ Elessar se zlehka uklonil směrem k Éomerovi, který jeho gesto se vznešenou vážností opětoval.

„Pokud jde o mne, pronesl král Rohirů uvážlivě, „nevyznám se mnoho ve složitých záležitostech východních zemí ani Severního království, vždyť po dlouhou dobu pro nás nebyly ničím víc, než ohlasem a vzpomínkou dávných pověstí, ale není mi toho ani třeba. Vím jedno a to mi stačí – jako můj přítel Elessar podpořil mne i můj lid, tak pomohu já jemu. I kdyby nikdy nebylo Eorlových slov o pomoci v nouzi, vyřčených na poli Celenardhonu, přesto bych se cítil vázán naším přátelstvím. Věrnost Rohanu za tebou vždy bude stát.“

„Pak tedy vzhůru!“

„Za Gondor!“

„Za Rohan!“

„Za lid a svobodu všech národů Středozemě!“
 

*

V letech, které potom následovaly, zazelenaly se na kmeni Elessarova, Éomerova i Faramirova rodu mnohé mladé a nadějné výhonky – a ještě mnohokrát musel král Západu vyjet z Minas Tirith pokořit své nepřátele, neboť nenávist a zlo jež Sauron vypěstoval s jeho pádem samy nepominuly, než mohl gondorský Bílý strom konečně růst v míru. Kamkoli šel do války král Elessar, král Éomer i kníže Faramir šli s ním; za jezerem Rhûn a po dalekých jižních pláních hřměla jízda Marky a Bílý kůň vlál v mnoha větrech, než Éomer, Faramir i Elessar konečně v družném přátelství společně zestárli…
 

*

Ještě o něco pozdější rukou připsaný dovětek k dodatku A, Letopisům králů a vládců, jehož autorství zůstává přes veškeré badatelské úsilí neznámé:
Veličenstva, Vaše Jasnosti, odpusťte, ale bylo to silnější než já…
 

***

​

Zpět