Pruhované pohádky
pro mého vnitřního Tygra
a možná i vašeho Medvěda, Veverku nebo Lišku.
Že o nich dosud nevíte?
Ale jděte!
Vždyť celý život věrně kráčejí po vašem boku…
Nevěříte?
Tak zatajte dech, natáhněte ruku a přesvědčte se!
Toho večera měl můj Tygr velmi přátelskou náladu. Přišel, líně mi položil hlavu do klína, nechal se hladit a spokojeně přitom vrněl jako kotě, jímž ve skutečnosti pořád ještě byl.
„Zazpívej mi o Tajze,“ zaprosil.
„Ale já o Tajze nic nevím.“
„To nevadí,“ zívl. „Krom toho, každý o ní něco ví. Stačí si vzpomenout. Stačí si chtít vzpomenout,“ dodal zdánlivě ledabyle, ale já jsem v tu chvíli pochopila, že má pravdu.
Tygrova Tajga totiž nebyla místem, které bych našla v sebelepším atlasu světa, (i když jistý kus země daleko na severu takové jméno samozřejmě také nosí). Pocházela totiž odjinud; z krajiny duše, prastarého domova nás všech, z něhož jsme se jen nějakým nedopatřením zatoulali kamsi daleko, mezi stěny z betonu, neporozumění a smutku, ale kam se jednou – snad – zatoužíme vrátit, protože pouze tam se budeme cítit skutečně svobodní. Tak svobodní, jak jenom divocí tvorové dokážou být.
A tak mi nakonec nezbylo, než Tygrovu přání vyhovět, zalistovat objemným atlasem duše, vyhledat potřebnou stránku a začít zpívat.
Byla to zvláštní píseň. Zpočátku zněla tiše a nesměle, její slova se vynořovala jako přísvit slunce mezi dešťovými mračny, nepokojný vánek v ní laskal pučící lístky pokroucených bříz, pramínky zurčely úžlabinami nekonečných zasněžených plání a vysoko na blednoucím nebi se chvěl předjitřní třpyt osamělých hvězd. Jak ale píseň nabývala na síle, objevovala se v ní stáda sobů táhnoucích vysokou travou, tichý dech hranostajů kdesi hluboko pod sněhovou peřinou i radostné vypísknutí veverky vysoko ve větvích, tam kde se stromy dotýkají samotného nebe.
Zpívala jsem o šerém stínu vlka v lesní tišině, o medvědím zívnutí počátkem jara i o hlasitém pokřiku tažných ptáků, vracejících se z dalekého jihu, a píseň zněla vítězně a radostně nad plností života. Přesto v ní zůstávalo cosi nevysloveného, co přiměje zvířata i lidi zmlknout a naslouchat jí pokaždé znovu, staletí stejné a nekonečně proměnlivé zároveň.
I Tygr poslouchal, oči přimhouřené blahem.
„A teď mi vyprávěj pohádky,“ zaprosil, když se poslední slova písně rozplynula v tichu.
„Tygře, víš přece, že –“
„Prosím.“ Mazlivě se čumákem otřel o mou dlaň.
A tak se zrodila naše první společná pohádka.
O Tygří ženě a Tygřím muži
Je tomu už dávno, tak dávno, že v paměti lidí i tygrů o tom zbývají jen poslední zasuté střípky vzpomínek, kdy v jedné domorodé vesnici na břehu Amuru žila mladá žena. Měla veliké srdce plné lásky a zvláštní schopnost naslouchat tajze.
V pouhém zašumění větru dokázaly její uši zachytit vzdálenou ozvěnu pukajících ledů a zpěněných jarních přívalů, osamělá sněhová vločka jí dokázala vyprávět o třeskutých mrazech, přicházejících znenadání po dni plném slunce, v jediné krůpěji deště dokázaly její oči zahlédnout útržky dějů, které se teprve měly stát.
To jen díky ní rybáři pokaždé věděli, kdy je nejlepší čas rozhodit sítě, aby je řeka bohatě naplnila, a lovci vyráželi po sobích stopách bez obav z nenadálého mrazu nebo sněhové vánice.
Přesto však mladé ženě nedůvěřovali. Někteří ji považovali za čarodějku a tajně se před ní chránili amulety zavěšenými na hrdle. Žádný muž se nikdy nezastavil před jejím prahem a setkal-li se s ní na lesní pěšince, raději rychle sklopil zrak a přidal do kroku, aby jej neopředla svými kouzly.
Tak žila mladá žena po několik let, až jednou v časném předjaří, kdy s neklidem v duši náhle vstala v kruhu omezeném táborovými ohni a samotná zamířila na kraj lesa, aby mohla pozorněji naslouchat jeho hlasu, tehdy kdosi ze shromážděných vykřikl do tmy: „Je to čarodějnice! To ona je příčinou všeho našeho naštěstí! To její kouzla rozpoutávají bouře, to ona poroučí mrazům i vodám, jež zaplavují naše domy, trhají sítě, přináší utrpení a zkázu!“
A ostatní najednou ucítili, jak jejich starý dobrý Amur šumí jaksi zlověstněji, les se noří do temných stínů a v důvěrně známých zvucích tajgy se jako suchý list ve větru chvěje nevyslovená hrozba.
„Zabijeme ji! Pryč s čarodějnicí!“ křičeli jeden přes druhého hlasy, v nichž se strach mísil s divokou touhou po krvi, a opojeni šílenstvím, jež mylně zaměňovali s odvahou, se chopili luků a oštěpů a v narudlém světle pochodní vyrazili do noci.
Mladá žena zatím kráčela po okraji lesa, tvář nastavenou jižnímu vánku, jenž ji mámil klamným příslibem brzkého jara, zatímco život v tajze dosud spal, schoulen pod kořeny stromů, v norách a závějích spadaného listí. Zaslechla tiché hranostají zadupání, vzdálené beknutí losa i sotva slyšitelné našlapování liščích tlapek. To všechno byly zvuky, které dobře znala, dnešního večera jako by se však mezi ně vkradl plíživý stín medvěda nebo rysa, les hovořil o zlobě a strachu; nepřicházely však ze světa lesních bytostí, ale ze světa lidí.
V ten okamžik žena zahlédla míhající se světla pochodní; ještě včas, aby se stačila vtisknout mezi zaváté kořeny stromů, odkud bez dechu naslouchala nenávistným slovům, jež náhle zněla všude kolem ní. Prokletá čarodějnice!
Sotva poslední světlo pochodně zmizelo hloub v lese, neváhala a jako štvané zvíře vyrazila na opačnou stranu. Oslepená pláčem klopýtala přes vyvrácené kmeny, suché větve jí trhaly šaty, ostrý led rozdíral dlaně.
Běžela dlouho. Hvězdy už začínaly hasnout, když konečně vyčerpaná klesla do sněhu. Sotva popadala dech. Přesto jí neušlo tiché zapraskání větvičky kdesi za jejími zády. Ohlédla se a s vypětím posledních sil se pokusila vstát, ale už bylo pozdě. Dnes poprvé se její instinkt střetl se smysly daleko staršími a pohotovějšími, než byly ty její.
Z příšeří smrkové houštiny na ni nehybně hleděly dva oranžové plamínky. Zasněžené větve se lehce zhouply, jak se pod nimi protáhlo štíhlé tělo nejobávanějšího lovce tajgy, samotného ussurijského tygra. Temné zamručení odhalilo jeho mohutné zažloutlé tesáky, zároveň s tím však kdesi uvnitř ženiny hlavy promluvil hlásek tichý jako veverčí nedechnutí:
„Copak tu hledáš sama uprostřed tajgy v hodině, která nepřísluší lidskému rodu?“
Jako bez vůle a s hrdlem staženým úzkostí žena odpověděla: „Smrt. Přišla jsem sem hledat svou smrt.“
Tygří oči na ni nehybně hleděly. A zase tu byl ten podivný hlásek: „Ne smrt,“ zasmál se jako zacinkání rolniček, „ne smrt, ale život jsi sem přišla hledat! Neboj se, pojď! Poběž!“
Tygr ještě jednou zamručel, švihl ocasem a stejně nepozorovaně jako se objevil, zmizel mezi stromy.
„Pospěš si! Neotálej, ať vítr a mráz nazahladí stopy!“ nabádal ji hlásek.
Žena se tedy namáhavě zvedla – na kolena, na nohy – a unaveně vykročila po tygřích stopách neznámo kam. Tajga kolem ní houstla, křoví se stávala neprostupnějšími, ale ona už po několika krocích cítila, že chůze jí nedělá takové potíže jako dřív. Netrvalo dlouho a spatřila tygří ocas mihnout se zasněženým podrostem. Ještě víc přidala do kroku. O kus dál se jí podařilo tygra dostihnout a dlouho pak běžela ledovou plání vedle něj, aniž by pocítila únavu.
Teprve když jim cestu přehradila ledová říčka, z jejíž vod se napříč nořil jediný padlý kmen, žena se zastavila. Tygr však dvěma mohutnými skoky dosáhl protějšího břehu a teď začínal být z jejího váhání neklidný. Netrpělivě švihal špičkou ocasu a jeho oči planuly jako dva oranžové ohníčky.
Žena se cítila zoufalá. Ona přece neumí šplhat po zledovatělých kmenech ani skákat přes zpola zamrzlé peřeje, její ruce jsou příliš slabé a hladké, nedokáže to. Bezmocně pohlédla na své dlaně a překvapením vykřikla. Namísto svých rukou spatřila jen hustou rezavou srst, namísto prstů ostré drápy. Dodala si odvahu a skočila. Prvním skokem se ocitla v půli kmene, druhým dosáhla protějšího břehu. Její drápy zanechaly ve zmrzlé půdě hluboké rýhy.
A zase běželi, tajga kolem nich řídla a zase houstla, neprostupné houštiny střídala štíhlá těla osamělých břízek, pokroucených borovic, keříčky brusinčí, polštářky klikvy…
Slunce se sklánělo hluboko k západu, když konečně oba stanuli na palouku s pěkným roubeným domkem; čtyři okna hleděla do čtyř světových stran, páté dvěře se otevíraly vstříc východu slunce.
„Jsme doma,“ promluvil tichý hlásek naposledy a tygr i žena vstoupili dovnitř. Sotva však tygr překročil práh, svlékl svou zvířecí kůži a stal se mužem, krásnějším a neohroženějším než všichni lovci tajgy.
I ženě se vrátila bývalá podoba, ruce znovu nabyly lidskou obratnost, rozpuštěné vlasy havraní lesk. Jako v den svého zrození stála žena uprostřed světnice a bez bázně hleděla vstříc muži, jenž první před ní neuhnul pohledem a ona tak v jeho očích mohla poprvé zahlédnout věrný obraz sebe sama.
A protože Tygří žena s Tygřím mužem v sobě nalezli zalíbení, žili pak nějaký čas spolu šťastně. Jako tygři se toulali nekonečnými lesy, lovili králíky, soby a koupali se v říčním vodopádu, jako lidé se pokaždé navraceli pod společnou střechu.
S nadcházejícím jarem však v srdci Tygří ženy vyklíčil nový nepokoj. Ostřeji než kdy dřív vnímala temné dunění pukajících ledů, cítila, jak se probouzející země protahuje a sténá pod jejíma nohama, rozuměla varovnému křiku divokých husí, navracejících se z jihu. Tesknila po vzdálené vesnici a chvěla se obavou o její další osud. Jedna touha jí velela vrátit se, druhá radila zůstat.
Zmatená a rozpolcená neklidně přecházela sem a tam a Tygří muž její nepokoj sdílel. I jeho to nevysvětlitelně táhlo blíž k lidem, k vesnicím a osadám, dýchajícím pokojnou nevědomostí, neboť nebylo nikoho, kdo by je před nadcházející pohromou včas varoval.
Mnoho dní Tygří žena s Tygřím mužem bloudili krajem a jejich toulky je stále častěji přiváděly do blízkosti lidských obydlí. Stalo se pak, že lidé z vesnice na Amuru jednou zrána objevili dvojici tygřích stop, obkružujících jejich tábor. Ihned svolali všechny lovce, protože bohatí kupci z východu i západu nikdy nepohrdli pěknou kožešinou, odvázali vzpínající se psy z řemenů a pustili se do pronásledování.
Tygři však dokázali utíkat rychle. Nebýt krátkého ohlédnutí, jímž Tygří žena naposledy objala známé místo, psi by ji nikdy nedokázali dostihnout. I to malé zaváhání však stačilo, aby ji obklíčili, zuřivě po ní chňapali, kousali a snažili se ji strhnout k zemi.
Znala dobře svou sílu, věděla, že stačí málo, aby je roztrhala na kusy, ale cosi silnějšího než strach a nenávist jí v tom zabránilo. Vždyť spoustu z nich jako štěňata chovala ve svém klíně, hrávala si s nimi a nazývala je svými přáteli. Proto pouze prudkým pohybem setřásla nejdivočeji dorážejícího vůdce smečky, druhé dva psy odhodila tlapou do sněhu, výhružně vycenila tesáky, přehoupla se přes hlubokou závěj a zmizela v lese.
Cítila se však nesmírně vyčerpaná, na mnoha místech ošklivě krvácela. Nezbylo jí tedy, než ulehnout v mělké prohlubni vystlané mechem a loňskou travou. Ležela a lízala si rány způsobené těmi, jimž patřila velká část její lásky. Tygří muž ji však neopustil. V noci, když na krajinu padl chlad, ji zahříval vlastním tělem, za rozbřesku se vydával do tajgy na lov. Přitáhl tetřeva, soba, a když ulovil i losa, Tygří žena už dokázala vstát a opatrně ho následovat hlouběji do lesa.
Uběhlo mnoho dní, než se konečně uzdravila docela. Tygří muž a Tygří žena pak společně odešli daleko na sever, do lesů bez konce, nad nimiž polovinu roku slunce nezapadá, a od té doby už o nich nikdy nikdo neslyšel.
O malé vesničce na břehu Amuru však také ne, neboť ještě téhož jara ji smetla nečekaná povodeň, největší a nejničivější, jakou kdy břehy Amuru pamatovaly…
„Uáááách!“ protáhl se Tygřík blaženě. „Povídej ještě pohádku,“ zaprosil.
„A jakou bys chtěl?“
„Přece o tygrovi,“ nezaváhal Tygr.
„A co třeba o hranostaji?“
„Bude v ní taky tygr?“ ujišťoval se ostražitě.
„Samozřejmě.“
„Tak dobře, o hranostaji,“ souhlasil nakonec.
O hranostaji, který si přál vládnout
v carském městě
Uprostřed hluboké tajgy, pod smrkovou větvičkou a borůvkovým keříčkem, žil kdysi dávno jeden hranostaj. A že to nebyl jen tak obyčejný hranostaj. Zimní kožíšek měl nejbělejší ze všech a na špičce ocásku skvrnu tak černou, že jí nebylo široko daleko rovno. Však si ho také ostatní hranostajové jaksepatří považovali a často se ho chodili pát na radu.
A náš hranostaj radil dobře a hlavně radil rád: jak nejlépe vyhrabat chodbičku v sypkém sněhu, jak přelstít lišku a nenechat se zaskočit sovou, kudy běhají nejvypasenější hraboši a kde sládnou ty nejšťavnatější bobule. Radil tak dobře a užitečně, že po čase za ním začala docházet i ostatní zvířata; medvědovi poradil, kde hledat lesní včely, vlkovi jak se skrýt ve stínu lesa, sněžnému králíkovi čím vystlat novou noru a užovce, kde je voda nejmokřejší. Jen samotář tygr o jeho rady nikdy příliš nestál a dál se nazdařbůh toulal tajgou.
Tak uběhla zima, po níž se prvními zelenými lístky přihlásilo jaro. Divoké husy zakroužily nad korunami stromů, vesele zakřičely na pozdrav. Když usedly na hladinu jezírka, hranostaj přihopkal ke břehu, usadil se na suché větvičce a hned: „Kmotřičky, povídejte, co nového ve světě? Kudy jste letěly, co jste cestou viděly?“ Celý se chvěl nedočkavostí.
„Inu, ledskam jsme zalétly, ledacos jsme zahlédly,“ začaly husy a hranostaj, ouška našpicovaná, zubatou tlamičku pootevřenou úžasem, jim dychtivě naslouchal. Nejraději si nechával vyprávět o velikém městě za lesy, s krásnými chrámy a paláci, jejichž střechy se lesknou zlatem, s ulicemi dlážděnými kamennou mozaikou, o městě plném barev, světel a nádhery. A tomu městu vládne ze zlatého trůnu veliký car, na hlavě korunu posázenou perlami a rubíny, že září jako slunce v červáncích a jako rosa po ránu, na ramenou má drahocenný plášť, vyšívaný zlatem a drahokamy, a celá země před ním padá na kolena.
„Kéž bych všechnu tu nádheru jednou mohl spatřit na vlastní oči,“ sníval hranostaj. Jak rád by se procházel mramorovými sály, pod zlacenými baldachýny, pod věžemi zářícími do dáli jako slunce. Tolik toužil pohlédnout na velkého cara v zlatohlavu, alespoň na okamžik smět usednout na jeho trůn, alespoň okamžik smět vládnout světu.
A proč by to vlastně nebylo možné? Cožpak není nejlepší ze všech hranostajů? Není jeho zimní kožíšek nejbělejší ze všech a skvrna na ocásku tak černá, že jí není široko daleko rovno? Neposlouchají ho už dávno všechna zvířata?
Zbývá tedy jenom zjistit, kudy se do carského města vlastně jde. Ptal se divokých husí, ale ty létají vysoko pod oblaky a cestičky pozemských tvorů je příliš nezajímají. Ptal se lišky za ranního rozbřesku, ale ta nevěděla, ptal se hospodáře medvěda o polednách, ptal se vlka ve večerním soumraku, ale také nevěděli.
Až na to hranostaj konečně přišel – zeptá se tygra. Toulá se po širé zemi, z kraje do kraje za stády zvěře, zná mnoho cest, o nichž ostatní nemají ani potuchy.
Ovšem tygr na jeho otázku pouze líně mávl tlapou. „Co v carském městě?“
„Jsou tam široké ulice, veliké paláce a v nich truhly plné zlata.“
„Aha,“ odfrkl si tygr. „A co stromy? Jsou tam také stromy?“
„Ne, ale zato jsou tam vysoké věže ze slonoviny se zlatými střechami.“
„A je tam tráva, naše řeka, stříbrné vodopády, hvězdy a sobí stáda?“
„Ne!“ odsekl hranostaj. „Ale uprostřed nádherného sálu tam sedí veliký car s korunou z rubínů a perel, přes ramena drahocenný plášť vyšívaný zlatem a vládne celému světu!“
„Světu možná,“ přimhouřil tygr oranžové oči, až z nich zbyly jen úzké štěrbinky, „ale nám tygrům určitě ne!“ řekl, švihl ocasem a byl pryč.
„Hloupý tygr!“ prskal hranostaj. „Ale jeho chyba! Až budu pánem celého světa, hned nařídím, aby všechny hloupé tygry vyhnali z mého lesa. Ze všech mých lesů! Zrovna tak to udělám!“ dupl malou nožkou, až po ní v měkké půdě zůstal ďolíček. A dál chodil tajgou, spřádaje sen o ovládnutí světa.
Skončilo jaro, přešlo léto, uplynul sychravý podzim. Teprve uprostřed zimy mu však svitla jiskřička naděje. Tehdy totiž do kraje přišli muži odkudsi ze západu, kteří se celé dny toulali rozlehlými lesy. Hranostaje hned napadlo, že od někoho tak zcestovalého by se snad mohl dozvědět víc.
Tři dny kráčel v jejich stopách. Tři dny nedbal varování ostatních zvířat, která na něj z houštin, z korun stromů a úkrytů pod spadlými větvemi volala: „Uteč! Schovej se! Jsou to lovci! Uvidí tě, chytí a zabijí!“
Hranostaj však jejich varování nedbal. Cožpak není nejlepší z hranostajů? Nemá snad kožíšek nejbělejší a skvrnu na ocásku nejčernější ze všech? Cožpak jeho rady neposlouchají všechna zvířata? Jeho přece nemůžou chytit a zabít. Hranostaj vzrušeně poskakoval po hromádce zmrzlého sněhu, aby na sebe upoutal pozornost. „Hej, vy tam! Kudy do carského města?“
Zpozorovali ho, chytili a strčili do proutěné klece k ostatním hranostajům.
A co bylo dál?
Inu, nakonec se náš hranostaj do carského města přece jenom dostal – jako jeden z šestatřiceti hranostajů na límci carova slavnostního pláště, bohatě vyšívaného zlatem, drahokamy a perlami…
„Nebyla by tam ještě jedna,“ zeptal se Tygřík, aniž by se přitom namáhal otevřít oči.
„Byla, ale už doopravdy poslední.“
„Tak sem s ní,“ zívl ospale.
A tak se zrodila naše třetí společná pohádka.
O tygrovi a malém losím telátku
Zimy nad tajgou zbývalo už jen co by se za nehet vešlo, když si neposedné losí telátko poprvé vyšlo samo na procházku. Poskakovalo po kraji paseky, poslední zbytky rozbředlého sněhu se mu s tichým mlasknutím rozplývaly pod nohama. Tu a tam uždiblo stéblo loňské trávy, kousek mechu nebo tvrdého lišejníku a pak zase hop skok kolem paseky a potom dolů na okraj lesa, kde nízké keře vytvářely neprostupnou houštinu. Popoběhlo, poskočilo a už zase kopýtkem ťukalo do ledových střepin, lemujících jako krajka břehy mělkého potůčku.
Telátko samozřejmě skutečnou krajku nikdy nevidělo, zato už toho dost slyšelo o tvoru, který se teď takřka neslyšně vynořil z houštiny přímo před ním. Štíhlé tělo žíhané černými pruhy nemohlo klamat. Byl to samotný ussurijský tygr, všemi uznávaný pán tajgy.
„Dobrý den,“ pozdravilo telátko celé zkoprnělé strachem a nenápadně se ohlíželo po zbytku stáda. Pozdě litovalo, že se zatoulalo tak daleko.
„To zajisté bude,“ usmál se tygr dvěma řadami hrůzu nahánějících zubů. „Ani jsem nepředpokládal, že dnes budu mít tak snadný lov.“
Telátko slabě zabekalo, aby přivolalo mámu, ale stádo se páslo příliš daleko proti větru, takže ho nikdo nemohl slyšet. Nezbývalo tedy, než aby se tygrovi postavilo samotné.
Schoulilo se, ubohý uzlíček kostí a kůže na dosud vratkých nožkách, a řeklo: „Víš, tygře, ty jsi veliký a silný, zatímco já malinké a slabé, maso na mě není skoro žádné –“
„Jsi malé, pravda,“ pokročil tygr výhružně směrem k němu, „ale chutnat mi budeš stejně.“
„Netroufám si ti odporovat,“ ucouvlo telátko o krůček zpátky. „Ale když mě teď necháš jít, vyrostu, zesílím a pak si na mě pochutnáš mnohem víc,“ pohlédlo tygrovi zpříma do jantarových očí.
„Nepokoušíš se mě náhodou přechytračit?“ zabručel si tygr pod vousy, ale protože před několika dny ulovil jelena a hlad ho zatím příliš netrápil, nakonec nad vším mávl tlapou. Takový hubený drobek stejně nestojí za všechnu tu námahu. „Dobrá, jdi si tedy,“ zavrčel už na odchodu, „ale pamatuj, můj den jednou přijde!“
„Nezapomenu,“ přikývlo telátko vážně. Otočilo se a jak nejrychleji dokázalo upalovalo k mámě, která ho už nějakou dobu zoufale přivolávala.
Uběhlo pár let. Bývalé telátko už dávno nebylo malé, vylekané a bezmocné, za ten čas z něj vyrostl statný losí mládenec. Zrovna se brodil jezírkem, porostlým rozvitými leknínovými květy, kterými chtěl překvapit svou losí slečnu. S námahou doplaval ke břehu, voda z něj jen crčela, když tu v nedalekém křoví zpozoroval známý vlnivý pohyb a než se nadál, stál proti němu tygr.
„Dobrý den, tygře,“ pozdravil los stejně jako při jejich prvním setkání, dokonce přitom trochu sklonil hlavu na znamení úcty. Nebo možná proto, aby obávanému lovci předvedl sílu své mohutné šíje a krásnou hlavu, ozdobenou majestátní korunou paroží.
„Pěkně jsi mi vyrostl,“ pousmál se tygr dvěma řadami ostrých zubů.
Los hrdě přitakal. „Jsem teď velký, silný a rychlý.“
„Tak velký a silný, aby sis troufl přemoci i mne?“
„Nevím, možná,“ potřásl los hlavou a hrábl kopytem, až kusy trávy a hlíny odlétly na všechny strany.
„Škoda, že právě nemám čas,“ zívl líně tygr. „Tak jdi, příteli, neotálej. – Nebo snad chceš dámu svého srdce nechat čekat?“ pousmál se při pohledu na vadnoucí květiny, které los stále ještě žmoulal v tlamě. „A přeji vám hodně dětí!“ křikl za odcházejícím losem rozjařeně, protože i on sám měl plnou hlavu jedné pruhované krasavice, s níž se už několik dní toulal krajinou, lovil duhové pstruhy v řece a koupal se s ní v jiskřivé peřeji.
Od té doby se cesty tygra a losa ještě mnohokrát vzájemně zkřížily.
„Dobrý den,“ zdravil pokaždé los uctivě, protože to tak vyhovovalo tygří ješitnosti, i proto, že losi rádi žijí se všemi svými sousedy v pokoji.
I tobě, příteli, i tobě,“ odpovídal zpravidla tygr kráčeje nerušeně dál svými skrytými cestami. Ani on neměl potřebu vyvolávat zbytečné rozmíšky, zvlášť když lesy kolem byly plné zvěře.
Uplynulo několik dalších let. Přešlo jaro, léto vystřídal podzim, prvním sněhovým popraškem se přihlásila dlouhá zima.
„Dobrý den, tygře,“ pozdravil los jako obvykle, když zahlédl štíhlé pruhované tělo mihnout se v lesním příšeří.
„I tobě, příteli,“ odpověděl tygr podle jejich zvyku a chystal se zmizet v houštině, když tu náhle zpozoroval, že starý los dnes nějak podivně klopí hlavu, jako by ho koruna z paroží tížila, téměř se nehýbá, slabiny zalité potem.
„Tygře,“ oslovil ho los tiše, „pamatuješ si ještě na naše první setkání?“
Ale tygr jen cosi nesrozumitelného zamručel.
„Já jsem nezapomněl,“ pokračoval los. „Včera večer jsem si o ostrý ledový úlomek poranil nohu a dnes – Myslím, že dnes nadešel tvůj den,“ dodal statečně.
„Ne, to nemůžu,“ odvrátil tygr pohled.
„Tygře,“ pokýval los hlavou a ohlédl se přes rameno, tam, kde se v dálce mezi stromy páslo stádo jeho synů a dcer, jejich dětí a dětí jejich dětí. Bylo jich tolik, že je prostými losími počty ani nedokázal sečíst. „Jsem už starý, život mi dal všechno, co jsem od něj mohl očekávat.“
„Ani mně neubylo let, už dávno nejsem, co jsem býval.“
Los s obrovským vypětím udělal klopýtavý krůček směrem k tygrovi. „Snad máš pravdu, možná nejsi tak rychlý a pružný jako kdysi, ale pořád ještě ti zbývá dost sil, abys mi dokázal pomoci.“
„Nechtěj to po mně,“ zavrtěl tygr odmítavě hlavou.
„Tygře!“
„Ne! Zvykl jsem si na tebe. Příliš dlouho jsi mi přával dobrý den a já tě nazýval svým přítelem.“
„I ty jsi mi přával dobrý den,“ promluvil starý los tiše. „Jenže dnešek pro mne není dobrý. Není a nebude jím ani kterýkoli z těch dní, které mi snad ještě zbývají!“ dupl los zlostně nohou a tiše zasténal, jak mu celým tělem projela prudká bolest. „Příteli… Prosím…“
V ten okamžik tygr skočil.
Pravda, nebyl už tak pružný a rychlý jako před léty, ale jeho síla byla stále obrovská.
„Vida,“ pousmál se starý los těsně předtím, než mu mohutné tesáky prokously šíji a jeho hlava bezvládně klesla do sněhu, kterým mu tajga láskyplně ustlala zem, „dík tobě se i dnešní den nakonec ukázal být docela dobrým –“
***