Výzva: Triumvirát, Bleskovka č. 6 (12.3.2016)
Téma: „prach, spad a spáleniště“
Podmínky: povídka, max. 500 slov, libovolný žánr, do 48 hodin
Srpnové odpoledne
To léto bylo nezvykle suché. Tak suché, že většina studní ve městě už dávno vyschla.
Menší muž středního věku s ustupujícími vlasy a počínajícím bříškem tam, kde se podle názorů jeho ženy měly rýsovat pevné svaly, rozmrzele vykoukl z okna.
„Zatracená práce,“ zívl s pohledem upřeným na několik bělavých obláčků, líně se převalujících nad vrcholem nedalekého kopce. Cípem šátku si otřel zpocené čelo. Vedro jako v peci! A to teprve svítá. Polední úpal bude k nevydržení. A do toho ještě ta pitomá slavnost, při které víno teče proudem a stoly se prohýbají pod plnými mísami. Ale jenom pro někoho. On aby se místo oslav plahočil pro vodu bůhví kam.
Rychle zhltnul trochu kaše z praženého ječmene, přikousl bochánek sýra s pórkem a s tichým brbláním došel pod přístřešek, sloužící jako improvizovaná stáj.
„Tak pojď, holka.“ Přehodil statné mule přes hřbet odrbaný postroj.
Kdykoli jindy se stoickým klidem vyčkávala, dokud nezapne všechny přezky, jenže dneska jako by jí cosi přeletělo přes nos. Než stačil narovnat a dotáhnout podbřišník, kopla po něm zadníma nohama s takovou silou, že málem zasáhla jisté životně důležité partie, a jankovitě se pokusila vyběhnout na ulici. Hajtra jedna vrtošivá!
O pár ulic dál, v honosné vilové čtvrti, se zatím jistá ctihodná matrona po velmi příjemně probdělé noci chystala odebrat na lůžko. Když však nenašla koupel připravenou tak, jak očekávala, ztropila hysterický výstup, na jehož konci do sebe téměř barbarským způsobem obrátila několik pohárků neředěného vína. Pak se i v šatech svalila na lehátko a k úlevě vyděšených služek okamžitě usnula.
Ještě o kousek dál se na kamennou zeď, ohraničující zahradu jiné vily, pružným skokem vyhoupl mladík, jehož sporé oblečení vypovídalo o chvatu, s nímž byl nucen návštěvu ukončit. Přesto se na hřebeni zdi na okamžik otočil a do oken, dosud utopených ve stínu, poslal vzdušný polibek.
V dalším domku na okraji téhož města mladá matka tiskla k poodhalenému prsu hladové dítě, tiše mu broukala ukolébavku a ve vzpomínkách rozmlouvala s jeho otcem, sloužícím kdesi daleko, velmi daleko, své zemi. V mysli jí znovu ožívala slova jeho posledního listu: Má milovaná, navždy nejdražší…
Úplně jiné problémy řešil stárnoucí úředník, ubytovaný na hlavní třídě. Celou noc ho sužovala dna, která mu už kolik dní vynalézavě vrtala v kloubech. Aby si aspoň trochu ulevil, vynadal všem podřízeným do neschopných oslů, kteří bez jeho dohledu nedokážou zajistit vůbec nic – aby byl na letošní Vulkanálie obstarán dostatek živých ryb pro zápalné oběti; aby písek v cirku byl rovnoměrně uhrabán a všechny ulice řádně vyzdobeny…
Se stejnou vervou se rozčiloval ještě v poledne, kdy mráček nad nejbližším kopcem ošklivě zešedl a země pod jeho nohama se několikrát se zlověstným duněním otřásla.
A potom už bylo na všechno pozdě.
V Pompejích se právě psal čtyřiadvacátý srpen roku 79.